Někdy mi přijde, že my lidé jsme nepoučitelní. Mnoho z nás už ví, že prací prášek v televizní reklamně se zázračným odstraněním skvrn je ve výsledku přece hloupost. Žádný chlap tomu nevěří a žena si prostě vybere stejně ten prací prostředek, na který je zvyklá. Zkrátka víme, že je potřeba se k tomu stavět bez růžových brýlí a zcela prakticky. Samozřejmě co se reklam týče, určitě si denním masírováním šedé kůry mozkové vybavíme pár značek na trhu dominujících, co nám ale pomůže v běžném životě vybírat, je především zkušenost.
To je ve stavební praxi kamenem úrazu. Každý den si člověk barák nestaví, každý den nepořizuje novou střechu, ba ani každý den nejsme stavěni na zateplování střechy.
Tak začíná i příběh pana Karla a paní Ilony, kteří se rozhodli střechu jen zateplit.
„Tady na Moravě je normální, že si spousty věcí děláme sami, prostě neexistuje, že nějakou tu stavařinu neumíte. Nebo se pozvou sousedi, kteří už mají zkušenosti a pomůžou Vám,“ takto se pouští do vyprávění pan Karel. „Já toho mám ale moc, žena taky, dojíždíme oba do práce a děti vlastně dojíždí taky do města do školy, holka na zdrávku a kluk na průmyslovku. Prostě klasicky nestíháme.“ Pan Karel je hodně zaměstnaný muž, dělá v autoservisu a když je podzim a zima, tedy sezóna, neví, kam dřív skočit. Taky paní Ilona je v práci od nevidím do nevidím, dělá sanitářku v nemocnici.
Ilona navazuje na Karla: „Koupili jsme už starší domek. To nám nevadilo. Naopak, oba jsme v podobných domech vyrůstali, takže když jsme se nastěhovali nebyla ani velká potřeba něco měnit. Aspoň za mě ne. Paní předtím dokonce měla hodně podobnou kuchyň jako moje mamka. Mně se ten domek líbil na první pohled.“ Dodává skromně nenáročná paní Ilona.
Po čase ale, jak děti rostli, se přece jen rozhodli vestavět místo půdy nové podkroví. Především proto, že děti šly do puberty a potřeba vlastních pokojů pro dceru a pro syna zvlášť se aktualizovala. Vyklízení půdy a vše pro přípravu nového krovu, střešní krytiny bylo obvyklou moravskou vesnickou cestou, tedy svépomocí a za pomoci zručných fortelných rukou vybraných sousedů.
„Soused tamhle od vedle je tesař, a Jarda támhle na kopci dokonce pracuje pro jednu stavební firmu jako dozor. Tak člověk chce ušetřit nějakou tu kačku, tak jsme to chtěli taky a všechno, co šlo jsme si dělali sami. Jenže když přišlo rozhodnutí, jak zateplovat, měl každý tady kolem nás jiný názor a hlavně, začala sezóna a všichni měli dost práce jinde. A já na to fakt sám čas neměl. Vaty jsem se bál, strašně to kouše, to vím od švagra, takže to jsem si sám dělat nechtěl. Přece jen se mám rád. Soused mi doporučil foukanou izolaci. Říkal jsem si, že je to dobrý nápad, prej je to na klíč, přijedou vyfoukají to a je to. Zkoušel jsem si to najít na internetu. Tak jsem googlil a našel jsem tu stříkanou izolaci, koukl se na pár videí od nich, vyplnil formulář a už mi volali. Přijel maník, začal mě omračovat těma reklamníma kecama, ale přesvědčilo mě jeho video, vypadalo to fakt jednoduše. Smutný, nenapadlo mě, že je to jak ta reklama v televizi.“ A Ilona dodává, „jo, jo, navrch huj, vespod fuj! Tak takhle to přesně vypadalo. Nebo jinak řečeno, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, to já znám. Ještě teď se mi dělá špatně, co bychom za ty peníze mohli mít, kdybychom se nenechali unést tou stříkanou chemií, mě se to hned nezdálo, ale Karel měl jasno.“ „No i mě to teď mrzí. Podívejte se, jak to vypadá. Připomíná mi to rozpálenou nebo zapálenou chemickou hmotu, jako po požáru.
Zkrátka byl jsem přesvědčen a basta, nezviklalo mě nic. Jak „borci“ skončili s prací, šel jsem se samozřejmě podívat. Myslel jsem, že po nastříkání bude plocha relativně hladká, tak jak to ukazují na videích, ale bylo to celé jakési hrbaté a vůbec to nedoléhalo tak, jak jsem si představoval. A to radši nemluvím o tom, jak izolace vypadala kolem oken. Zprvu jsem si říkal, že to tak má asi být. Ovšem poté, co začala pěna hnědnout a dostávat jiné barevné odstíny, nebo možná plesnivět, jsem zpozorněl. Po pravdě jsem se už fakt naštval. Chtěl jsem práce i tu napěněnou hmotu reklamovat, ale vlastně nebylo co. V ruce jsem měl jen papír, kde jsem potvrdil objednávku,“ smutně konstatuje pan Karel a pokračuje, „vzteky jsem neviděl, ale vrátit to už nešlo. Zkusil jsem dát na souseda a pozval si pana Pavézku. Fouká už nějaký ten pátek izolaci, dělá i se sádrokartonem. Přijel, ukázal jsem mu to. Kroutil hlavou. Říkám mu, co s tím pane Pavézko, stálo to 140.000, – Kč a já fakt nevím co s tím, ani to nesedí v krokvích, spousty vzduchových bublin a oni mi tvrdí, že to tak má být, že to s tím vzduchem izoluje,“ stále nevěřícně dodává pan Karel.
„Je jasné, že to nebylo jednoduché. Pan Pavézka mi moc nadějí nedával. Mrkli jsme spolu na střechu. Takto znehodnocená střecha se dá zateplit jenom z vnějšku, konstatoval. K mé radost dozateplení z vnější strany se rýsovalo po odborné obhlídce reálněji. Spadl mi kámen ze srdce. Žena tu chemii chtěla z domu pryč, ale stálo nás to už neskutečně moc peněz, a tak jsme s panem Pavézkou zachránili, co se dalo.“
„A jakou že izolaci jsme tam dali? No hlavně přírodní. Ekologickou. To si žena přála. Pan Pavézka aplikuje zdravou foukanou izolaci Climatizer Plus. Cena příznivá. Já jsem rád, že mám konečně zafoukáno nějakou poctivou českou izolací. To jsem ani nevěděl, že se to vyrábí v Čechách v Brandýse, hopsa hejsa. Dokonce jsem se dozvěděl, že firma CIUR, která vyrábí Climatizer Plus, vyrábí i filmový sníh. Tak to mě pobavilo a dostalo zároveň. Klobouk dolů. Však jsem se Jardovi hned chlubil, že mám izolovaný barák od firmy, která zasněžila scény v posledních našich oblíbených bondovkách. Jsem rád, že se můžeme ještě spolehnout na české ruce a české výrobky. “
Váš spokojený zákazník Karel.
